
Psychologie je pro psychology, děcka mají hlavně poslouchat
Znáte to
…sedíte jako už snad tisíckrát na „pedagogické poradě“ a slyšíte jako už snad tisíckrát:“Ta třída se fakt nepovedla“. Dost často to jsou deváťáci. Nemotivovaní, otrávení, na střední školu již dávno uhnízdění mladí mužové a dámy. Je jim úplně jedno, jaké známky jim přisoudíme na konci roku. Mají nás „na háku“.
„VZDĚLÁNÍ MŮŽE NEJVÍCE PŘISPĚT K ROZVOJI DÍTĚTE TÍM, ŽE MU POMŮŽE NALÉZT OBOR LIDSKÉ ČINNOSTI, KTERÝ BUDE NEJLÉPE ODPOVÍDAT JEHO TALENTŮM TAK, ABY V NĚM BYLO SCHOPNÉ A SPOKOJENÉ“ … Čtu si pod lavicí z právě objevené knihy „Emoční inteligence“ Daniela Golemana. Jsem teprve na prvních stránkách ale kniha mě už tak uhranula, že se stále vracím, k již přečteným pasážím a žasnu. Moje žasnění se mění ve snění. Sním sen dobré školy. Žasnu a skoro nedýchám, když si při čtení velice zajímavých zákonitostí lidské úspěšnosti, a hlavně cestě k ní uvědomuji, že v oblasti našeho školství jsme systémem málo motivovaní objevovat ladit a radovat se z rozvoje těch stránek lidské osobnosti, které vedou ke spokojenému životu. Aspoň toto je můj subjektivní vhled.
Možná se mladší ročníky pedagogů na pedagogických fakultách již dozvídají o nově pojaté struktuře inteligence. Jenže já to v praxi nevidím. Náš školský systém stále jen upřednostňuje rozvoj verbálních a matematických a logických dovedností. Možná mnozí alibisticky přece jenom odkývají, že přece děti rozvíjíme i ostatních dovednostech, které vyslovil jako první psycholog Howard Gardner už v roce 1983. Určitě dítě ve škole rozvíjíme v prostorové představivosti, pohybově estetickém nadání, v pochopení mezilidských vztahů, ve schopnosti porozumět svému nitru a v umění žít v souladu se svými pocity. Jenže jaké přisuzujeme těmto schopnostem význam, jak je rozvíjíme systematicky a cíleně? Jak se tyto dovednosti promítají do učebních plánů? Jak děti v těchto oborech hodnotíme? Myslím aspoň trochu pregnantně – na vysvědčení? A pokud to někdo z nás dělá aspoň ústně, jak se o tom dozví rodiče? Jak dítěti sdělujeme, že tyto dovednosti jsou neméně tak důležité, jako Pythagorova věta?
Jsem smutná. Vím, že „věc“ je složitější. A že určitě mnohé z nás (pardon pánové jsou zde též) se snaží dítě rychle poznat, pomoci mu objevit jeho silné stránky a radit mu, jak je rozvíjet. Využíváme každého kontaktu s dítětem k rozvoji právě zmiňovaných dovedností. Jsem hodně mimo mísu, když mám pocit, že to děláme jaksi „na koleně“? Jaksi na koleně praktikujeme možná největší objev v rozvoji právě těch dovedností, které vedou člověka k úspěšnému životu. Daleko častěji (spíš pouze) hodnotíme první dvě ze sedmi již vyslovených dovedností. Poskytujeme takové vzdělání, ve kterém když jedinec uspěje, je ideálně připraven na profesi vysokoškolského profesora. Je s podivem, že je mnoho těch, kteří ne a ne uspět?
Apropó, první srážka s realitou mě potkala už roku 2007. Objevila jsem tehdy prožitkově vedenou etickou výchovu Roche Olivara. Nadšení mě zcela pohltilo, a i když jsem ji nikdy neučila, pomohla mi tato múza k tomu, že mě práce s dětmi i v období blízko důchodu plně uspokojuje. Umím z ní mít dokonce v naší mravně pokleslé skutečnosti radost! Jenže… Proč se na mě kamarád žijící na západ od našich hranic nechápavě dívá, když mu povídám o etice jako svém novém objevu? Proč mi naznačuje, že u nich se dávno běžně počítá s rozvojem sociálních dovedností a důležitosti emocí při práci s dětmi?
Je mi smutno. Z našich škol znám spíše reakce typu psychologie je pro psychology, děcka mají hlavně poslouchat. Nebo: Ty zbytečnosti jako je psychologie jsem úplně vypustila, jenom mě to při tom studiu zdržovalo. Nedávno jsem dokonce četla zkušenost jednoho vysokoškolského učitele, který zkoušel postgraduanty pedagogiky – neuměli odpovědět na otázku co je emoce.
Je mi moc smutno. Mám přesnou introspekci do svého nitra, ale co je komu po tom….
Pokud mi někdo najdete v textu chyby, omluvte mě čtu to pod lavicí na zcela zbytečné poradě.
(V článku jsou použity citace knihy „Emoční inteligence“ Daniela Golemana)
4 Komentáře
Vážená kolegyně. To,co popisujete ,se ve školách dělá. ne tak, že se věnuje hodina něčemu,ale tak nějak se to vmontovává do výuky. Já jsem to dělala léta,a to jsem vzdělávala mentálně postižené. Myslím, že to ani jinak nejde. Většina učitelů všechny ty dovednosti učila podvědomě. Bez názvu pro tu a tu oblast. Je hezké si přečíst nějakou literaturu, ale ani ten Gardner nic nevymyslel. jen popsal věci, které intuitivně naši předkové dělají staletí. Dnes se to halí do hávu psychologického, píšou se knihy a objevujeme dávno poznané.
Také vás ujišťuji, že psychologie se na pedagogické fakultě UK už dávno vyučovala na úrovni. Mě učil např. současný náměstek Štech. Proto si ho vážím jako psychologa. Ne jako náměstka. Na to se měl vykašlat a měl dělat práci, kterou umí.
Vážená paní Karvaiová, ano souhlasím. Šikovné profesionálky to zvládají. Jen, kolik jich máme? A jak je systém vyhledává a motivuje? Jak se dělá audit všech „preventivních“ programů? Audit toho, jak se každé dítě ve škole skutečně cítí? Audit toho, nakolik mají preventivní programy skutečně formativní vliv na postoj dítěte? Největší vliv na postoje dítěte má stejně rodina a pokud má do budoucna škola více figurovat v oblasti sociálních dovedností a mravních postojů, tvrdím, že není vůbec připraven nějaký smysluplný plán a vzdělávání lidí k těmto účelům taky nevidím dostatečné. Zkuste si udělat anketu a zeptejte se učitelek z různých stupňů a škol, co je skupinová dynamika a jak ji lze využíz v prevenci šikany. Přiznám se, že jsem si tuto anketu nedělala ale z praktických zásahů kolegyň/-gů nemám moc optimismu.
Zažívám v praxi roztodivné věci a rozšiřovat se o nich moc nemám odvahu.RV
Dovolím si s kolegyní Veselou vesměs souhlasit. A navrch vyjádřím jistou lítost nad tím, že šance, která je ve věci, o níž píše, vložena do českého národního kurikula (ZV + G), je někde zcela nevyužita a někde využita jen velmi částečně (vyptávám se studentů, inspektorů, učitelů i ředitelů). Jde o průřezové téma „osobnostní a sociální výchova“, povinnou součást kurikula. Byla do RVP vložena právě proto, aby zásadně napomohla řešení problému, o němž R. Veselá píše.
Já bych si dovolila položit otázku…možná poněkud zavádějící, ale opravdu by mě to zajímalo: Proč tedy ty – vesměs veleúspěšné a dokonalé – země západního světa, vychovávající experty na vysoké úrovni, přetahují techniky, vědce a inženýry od nás? Proč jim nabízejí i na jejich poměry vysoká platová ohodnocení, když my učíme zastarale, vesměs velmi špatně a naši lidé nemají ty tolik potřebné kompetence? Že by se soft skills lehce aplikovaly, ale hůř potom uplatňovaly v oborech, vyžadujících logické myšlení?